Nejlepší Vánoce

Byl Štědrý den a po krajině se válel sníh. Halil vše jako plášť a tvořil ve větvích špičaté rampouchy podobné skleněným ozdobám na stromeček, které cinkaly podobně. Znamenaly krásu i nebezpečí.

Po lese kráčelo dítě. Chlapec. Sedmiletý. Byl malý kudrnatý a spanilý. Jmenoval se Adam. Vychutnával si ty křehké obláčky a bořil se do nich. Každý krok mu činil námahu, ale on nepřestával bojovat. Když začínal mít nohy promočené, uvažoval, že se vrátí, ale nedalo mu to. Měl sníh rád. Adam byl sirotek. Otce nikdy nepoznal a matka mu loni zemřela. Byl nucen žít v temném, šedivém dětském domově, kde na Vánoce nebyly ani pořádné ozdoby a cukroví poskrovnu a ne nijak zvlášť dobré.

Jak tak šel, zasnil se. V představách se mu honily Vánoce s maminkou – ty dárky, stromeček a její láska. Chyběly mu pořádné Vánoce a chyběla mu ona. Z myšlenek ho náhle vytrhla srnka. Uviděla ho a rychle se běžela schovat. Kousek za ní běžel, ale nedohonil ji. Vtom ho napadlo jít po jejích stopách. Jeho očekávání rostlo s každým krokem. Když už myslel, že ji našel, zastavil se. A podíval. Stopy končily v houští. Ale co bylo zvláštní, bylo to, že se měnily v lidské. Asi pět posledních stop evidentně patřilo nějakému bosému člověku.

Adam se na to díval… nikdy nic takového neviděl. A říkal si, jak je to možné. Chtěl se pustit do toho houští – nedočkavě a fascinovaně. Ale v tom jeho zrak upoutalo něco lesklého. Když se sehnul, zjistil, že se jedná o drahokam. Prohlédl si ho proti světlu.

Drahokam najednou zazářil barvami. V chlapci to zatrnulo. Vyděšeně ho zahodil.

Ale to už se v houští objevila vrátka s těžkou černou klikou, která lákala jít dál. Mám jít, nebo nemám? říkal si Adam. Ale něco mu říkalo, že, kdyby nešel, o něco by přišel.

Nakonec vzal za kliku. Vtom ho uchvátil kouzelný vír. Bylo to něco jako tornádo, ale třpytící se a barevné a nádherné. Celé ho vzneslo. „Pomoc!“ volal Adam a ani mu v tom shonu nedošlo, že v prázdném lese mu nikdo nepomůže. Co jsem to jen provedl, napadlo ho. Ale za chvilku už ležel v něčem měkkém, co připomínalo trampolínu. Avšak byl to okvětní lístek obrovské lilie.

Rozhlédl se, a co viděl, ho až oslepilo. Před ním se prostíral jiný svět než náš. Ten byl oproti tomuto tuze šedý a nudný. Nic se nevyrovnalo té kráse, kterou viděl. Všude kolem byly květiny. A balónky. A girlandy.  Byl tam také velký stůl, který vypadal, že je nekonečný. Nebo alespoň hodně dlouhý, protože konec mizel někde v mlze. Evidentně se jednalo o nějakou oslavu. Kolem stolu seděly bytosti, které nikdy neviděl a jenom o nich četl. Poznával v nich fauny, kentaury, trpaslíky, víly i všemožné skřítky. Srnka, kterou viděl, byl jeden z princů. Ano, byli tady i opravdoví princové a princezny se zlatými korunami. A princové s velkými ostrými meči.

Všichni tam seděli a pili a jedli. Náš chlapec Adam byl nadšený a dojatý a vůbec – to se nedá vypovědět. Být tam vy, určitě byste oněměli.

Jeden z princů náhle zpozorněl a všiml si ho. „Příteli, co tu děláš a jak to že nemáš sváteční šaty?“

„Já, já,“ koktal Adam. „Našel jsem drahokam.“

„Ty ses sem dostal z lidského světa?“

„Ano.“

„Tak běž, odkud jsi přišel. Čeká tě určitě maminka.“

„Tu nemám, ani tatínka,“ opáčil Adam.

Okolo stolu to udiveně zašveholilo.

„A chceš slavit s námi?“ „To bych moc rád,“ usmál se Adam.

A tak princ rozkázal, aby mu přinesli sváteční šaty, a za chvíli seděl u stolu a jedl a pil. Zpívali a veselili se dlouho a Adam usnul.

Probudila ho velká zima a uvědomil si, že leží na sněhu v lese. Rozlámaně vstal. Rozhlédl se kolem a neviděl žádnou nádheru ani fauny ani stůl. Podíval se do houští, jestli nenajde drahokam, ale žádný tam nebyl. Zklamání, které jím projelo, bylo tak mrazivé jako ležet na sněhu.

„Tak to se mi asi zdálo,“ říkal si Adam. Když tu si všiml, že má něco v kapse. Byla to lilie. „Aha, tak přeci,“ rozzářil se. „To byly ty nejkrásnější Vánoce, co jsem kdy zažil,“ řekl spokojeně.

Džin a babička

V novém domku, který něčí rodiče koupili, byla záhadná půda. Byla samá pavučina a haraburdí. Babička, kterou rodiče přizvali, aby s nimi bydlela, se jako každá babička jala půdu uklidit. Její zrak spočinul na krásných kyvadlových hodinách. Vzala hadřík a začala utírat. Avšak hned, jak je setřela, se objevil džin.

„Jsem džin a jmenuji se Čas, protože umím cestovat v čase. Kamkoli bys chtěla v čase jet, já tě vezmu“

Stařenčino srdce zaplesalo. Moc se chtěla podívat do doby, kdy žil dědeček a kdy měli svatbu. Byla najednou mladá s velkou kyticí a stála u oltáře. Právě její muž říkal ano a dali si prstýnky. Měli velký svatební dort a nevěsta měla krásné šaty. Mrzelo ji, že na to nemá žádnou památku a tak poprosili „pouličního“ malíře, aby jim namaloval portrét.

Za chvíli byla zase zpátky. A cestovala v čase zase dál, protože jí to džin dovolil ještě dvakrát. Tak se dostala do doby, kdy byla ještě malá holčička a měla tatínka a maminku. Trochu se s nimi pomazlila a pak se vrátila.

Poslední cesta byla na pouť, kde byla jako mladá. Byl tam i dědeček a vystřelil jí růži. Dala si ji za ucho. Ale o co jí šlo nejvíc, bylo koupit dětem perníková srdíčka.

Když se vrátila, džin se uklonil a řekl: „Moje služby smí lidé využívat jen jednou za sto let. Měla jsi štěstí. Teď se vrátím a přijdu za čas!“

Babička šťastně slezla z půdy a šla do kuchyně za dětmi, aby jim dala perníková srdíčka. Když vtom se jí jedno vnouče zeptalo: „ Babičko, proč máš ve vlasech růži?“ „To je na dlouhé vypravování.“ odpověděla babička.

Viktorčiny dopisy

Viktorka vzala pero a začala psát:

Milá Naďo,

Dnešek byl docela nudný. K snídani jsme měli vejce natvrdo a k tomu nemocniční kafe. Sestřička nás vzala na dvoreček. Trochu tady kamarádím s jednou holčinou, ale ne tak jako s tebou. Měj se zatím hezky! Viktorka

Viktorka dokončila dopis a zaklapla deník.

Byla to těžce nemocná dívka, která nynější část života trávila v nemocnici. Od tatínka k narozeninám dostala deník, a  jelikož byla vynalézavá a chytrá, vymyslela si kamarádku, se kterou si dopisovala. A která cestovala, přičemž jí posílala dopisy z cest. Naďa jí tedy odpověděla:

Ahoj Viktorko,

Nemocniční kafe ti tedy nezávidím. Já jsem teď v Indii a viděla jsem Tádž Mahal. Byl prý postaven jako hrobka pro zemřelou ženu indického vládce. Romantické, že? Posílám moc pozdravů! Měj se!

O Tádž Mahalu se Viktorka právě učila ve škole. Vzala deník a k dopisu od Nadi si nakreslila Tádž Mahal. Další dopis od Nadi byl z Velké čínské zdi:

Ahoj Viktorko,

Navštívila jsem Velkou čínskou zeď. Je dlouhá 2000 km a byla postavena na obranu před Mongoly. Pac a pusu! Naďa

Dopisy od Nadi se začaly kupit. A Viktorka se do nich velmi vžívala. Zakončila je Viktoriinými vodopády.

Jednoho dne za oknem nevelkého bytu se odehrál rozhovor. Mezi Viktorčinými rodiči. „Ta holka si nic neužije,“ pravil její tatínek. „Souhlasím,“ řekla nakonec její maminka.

Další den šla Viktorka do nemocniční školy a poté ji navštívil tatínek. Přinesl jí kytici drobných květin a obálku. „Podívej se dovnitř.“ Řekl Viktorce. Byl tam obrázek lázní v Maďarsku. „Naďa je v Maďarsku. Pojedeme tam za ní?“ zeptal se Viktorky. Viktorka se usmála a zalilo ji štěstí. Viktorka brzy dostala další deník, ale už si tam nepsala dopisy od Nadi. Začala slovy: Každý máme své sny a mně se ten můj vyplnil.

Úsměv pana Nováka

„Jak to letos vidíš?“ zeptala se prskavka zvonečku.

„Myslím, že si letos zase nezazvoním, nebudou totiž žádné dárky,“ opáčil zvoneček.

„Bude tu zas smutno, já taky ani nevím, jestli mě zapálí. Tak ráda bych hořela,“ poznamenala prskavka.

Ale vždycky to tak nebývalo,“ přidala se vánoční ozdoba. „Ale děti odejdou a přátele už nemá, tak je sám,“ pokračovala.

Bavily se o panu Novákovi. Byl tatínkem a možná i dědečkem, ale jeho děti – ne, že by zapomněly- jenom si ho nepřipomínaly.

„Budou to nezáživné Vánoce jako vždycky,“ podotkl zvoneček.

„Ale jak udělat, aby nebyl sám?“ ptala se ozdoba. „Kdybych mohla, tak bych mu snad nějaké dárky dala.“

„Dřív si hodně s lidmi dopisoval,“ zavzpomínal šuplík. „Jsem plný dopisů a pohlednic.“

„Ty šuplíku,“ napadlo prskavku, „a jsou tam i adresy?“

„Vesměs ano.“

„Ty myslíš?“ přidalo se pero a hned vědělo, co se po něm chce. Na stůl se položil papír. Pero se rozkmitalo a začalo tancovat. Inkoust z něj kapal a papír hezky voněl. Byl plný vlídných slov. Pero se činilo, jak jen mohlo. Napsalo dopisy známým pana Nováka, přátelům i rodině. Obálky je všechny spolkly. A na poštu je odnesl holub ze sousední střechy.

Blížil se onen Štědrý den. Všude jinde se rozlévala vůně rybí polévky, jen v bytě pana Nováka místo cukroví byly na stole suchary. Pan Novák si sedl ke konferenčnímu stolu a narovnal si fotografie svých známých a rodiny. Zrovna měl v ruce fotografii své dcery Ivanky, když byla ještě malá.

A vtom slyší zvonek. Kdo by to mohl být, když nikoho nemám, říkal si pan Novák. Otevřel a porazil ho velký černý pes. „Azore, nech toho! Ozvalo se hned ze dveří. „Tatínku!“ zvolala osoba. Byla to jeho dcera Ivanka, ale už velká paní.

„Dceruško, jsi to ty?“ nevěřil svým očím pan Novák.

„Jak se máš? Vidím, že máš stromeček, udělal jsi rybí polévku? Naštěstí mám svoji,“ řekla dcera a pak spolu pojedli. Ivanka s sebou vzala i dvě dcery – Elišku a Markétku. Obě byly malé holčičky. Sedly si svému dědečku na klín a on jim vyprávěl pohádky.

 Po obědě se znovu rozezněl zvonek a přišel syn pana Nováka. Přinesl zabitého kapra. A postupně celý den chodily návštěvy, až se dům zaplnil. Konečně se linula vůně cukroví, konečně prskaly prskavky. Kvůli dětem se i rozezněl zvonek. Konečně se můžu pyšnit svou krásou, pochvalovala si ozdoba. Prskavka ani nemohla mluvit, jak prskala. A pero se spokojeně usmívalo, jak se mu to všechno podařilo. A pan Novák od té doby nikdy není na Vánoce sám.

Vílí jezírko

V hlubokém lese, tam, kam se žádný smrtelník (do doby, než se odehrála tato pohádka) nepodívá, je vílí jezírko, na kterém, když zamrzá, tančí víly a zpívají:

Nad jezírkem zimní noc

probouzí v nás vílí moc.

Možná bys nás viděl rád,

nevíš ale, kam se dát.

Máme naše tajemství,

kdo a kdy nás vidět smí.

Víla Srdcenka byla ze všech nejkrásnější a měla přívěsek ve tvaru srdce. Ten přívěsek sálal teplo a dával jí sílu. Ale co se nestalo. Jednoho dne, když víly zase tančily na zamrzlém jezeře, jí přívěsek spadl. Led na jezeře se pod ním otevřel a než se stačila nadát, tak i zavřel. Od té chvíle byl na dně jezera. A víla měla pořád rýmu.

Bylo jí jasné, že ji někdo musí zachránit, nejlépe někdo, kdo bude hoden její ruky. Co bylo tajemství, ale tajemstvím přestalo být, když zavál západní vítr a řekl to jedné kořenářce.

Jezero bylo ukryté, a když už ho někdo našel, neprolomil ten led. Ač se snažil sebevíc. V jedné malé vsi ale žil mládenec Jindra. Byl to správný chlapík, který měl srdce na pravém místě. Dozvěděl se o víle, jejíž krása byla velká a chtěl ji vysvobodit od té hrozné rýmy a vzít si ji za ženu.

Trápil se nad tím ledem dlouho, když tu jednou ve spánku viděl to jezírko a také to, že stačí jít doprostřed a třikrát zaklepat. „Vždyť nemám, co ztratit,“ probudil se ráno a řekl si, že svůj sen poslechne.

Šel temným lesem, ale jeho srdce mu radilo kam. Došel k jezírku. Třikrát zaklepal. A led povolil. Vytáhl přívěsek. A ten, jakmile se zahřál, přivolal vílu. Přiletěla, políbila se s Jindrou, a vzala si ho. A od té doby už nikdy neměla rýmu. A co se stalo s vílím jezírkem? Víly si našly jiné jezírko, kde si zase zpívají:

Nad jezírkem zimní noc

probouzí v nás vílí moc.

Možná bys nás viděl rád,

nevíš ale kam se dát.

Máme naše tajemství,

kdo a kdy nás vidět smí.

Kuchař Pepík a zlomyslný skřítek

V jednom městě, kde jsou vysoké věže, tržiště, zámek a další stavby, které pojme město, je i hospůdka s vyhlášenými jídly. Vaří tam obtloustlý kuchař Pepík a vaří tam už dvacet let. Na jeho svíčkovou a dortíky chodí i sám hrabě a jednou u něj byl i princ.

Když jednou vařil na velkou hostinu, objevil se u něj skřítek, který se rád bavil. Myslel si, že si udělá legraci i z Pepíka. Proto přišel s nápadem: „Dám ti hádanku, jestli ji uhodneš, dostaneš takové jídlo, co jsi ještě neviděl, když neuhodneš, budeš mi dva roky péct dortíky. Dobrá?“

„Dobrá,“ řekl Pepík zvědavý, co to bude za hádanku.

Zlomyslný skřítek pravil:

„Kroutíš jejím štíhlým krkem,

Píšeš jejím ostrým brkem.

A pak ji máš na talíři,

spíš pod jejím hebkým peřím.

A pečeš ji nad ohýnkem,

stoupá vůně za okýnkem.

Co je to?“

„To je přece husa v troubě,“ řekl Pepík a už se těšil na dobrotu.

Skřítek se rozzlobil, že to uhodl, ale nakonec se uklonil a řekl: „Máš mít, co jsi chtěl. Ta delikatesa jsou ztracená vejce. Nikdy jsi je neviděl, když jsou ztracená. A ani je neuvidíš. Když je najdeš, nebudou už ztracená.“ Zasmál se a zmizel.

A tak kuchař Pepík pochopil, že si z něj mazaný skřítek vystřelil. Rozlítil se, ale nic mu to nebylo platné. Setkáte-li se s takovým skřítkem, raději se s ním nebavte.

Velký zlobr Šuten Doji

Tento příběh se udál hodně dávno a hodně daleko. Ale považuji za důležité ho znát. Odehrává se na Východě v zemi, jejíž jméno znamená Země vycházejícího slunce. Její obyvatelé se zdraví s úklonou, jí hůlkami a nosí kimono. Muži tam umí karate a ženy jsou gejšami.

Haruka znamená vzdálená a je to jméno hory, která stojí osamoceně obklopená nížinami. Jednoho slunného podzimního dne si kamarádi Asuka a Hikari vyšli na horu pokochat se výhledem. Když byli nahoře, nemohli se toho nabažit. Když tu najednou se zatáhlo a přišla bouřka.

 Mladíci nevěděli, co mají dělat a tak se vypravili dolů. Jenže jednoho z nich – Asuka, trefil blesk. Budete se divit, ale Asuka to přežil. Jenže nebyl tak zcela jako dřív. Od té doby slýchával občas hlas, spanilý hlas, který ho volal. Asuka odvodil, že ho někdo volá o pomoc. Jenže Asuka musel nejdřív načerpat síly a tak šel do hospody. Tam ho upoutala řeč dvou stolovníků.

„Už jsi slyšel ten příběh?“ pravil jeden z nich.

„Ne, řekni mi jaký,“ odpověděl druhý.

„O té princezně přeci.“

Asuka vyslechl celou tu historku a zjistil, že princezna Ayaka (jejíž hlas pravděpodobně slyšel), je vězněna na hoře Norikura zlým zlobrem Šuten Dojim, který ji chce sníst. Zatím mu prý nosí předkrm v podobě ovcí a koz. Když to Asuka slyšel, vydal se na cestu. Posbíral s sebou vonné byliny a přemýšlel, jak princeznu vysvobodí, až to vymyslel.

Zanedlouho stanul před zlobrem. Šuten Doji byl potěšen, že za ním přišla taková kořist a už se chystal Asuku sníst, ale on vyndal vonné byliny. Zlobr třikrát kýchnul. Mezitím Asuka popadl Ayaku a utíkali dolů do údolí. Šuten Doji běsnil, ale do údolí si ten den nedovolil jít, protože by ho sluneční paprsky mohly proměnit v kámen.

Nakonec si Asuka vzal Ayaku a vládli zemi. Zlobr se vzteky tak ládoval jídlem, až se zadusil kozou.

Silák Ondra a kouzelný zámek

Kdesi v jedné krajině, stranou od lidí u úpatí hory ležel les. Vypadal jako každý jiný, ale byl pohádkový. Když se člověk nořil hlouběji, viděl, jak se po stromech plazí lišejník připomínající pavučinu nebo paličkovanou krajku, mech na mou duši dýchá a les si potichu něco šeptá. Šeptal si kouzelnou píseň, jež zněla:

Dřív než spatříš starý mech,

dřív než stačíš nabrat dech,

vyslechni si náš příběh:

o vodě, když laská břeh,

o světle, co dá se v běh.

Když to spatříš, uvěř nám,

že to,, co vidíš, není klam.

Chceme ti dát objetí

od stromů a od větví.

Tak to pusť a přijdi sem,

vždyť tě volá celá zem.

Lesem se píseň nesla jen potichu a tam, kde byl tak hustý, že si zatím nikdo netroufl tak hluboko jít. – Nikdo, kromě siláka Ondry. Pohodlně se usaďte a poslechněte tuto pohádku.

Silákovi Ondrovi se právem říkalo silák, protože měl ocelové svaly od toho, jak pořád kácel dříví. Za svůj krátký život porazil určitě 100 stromů. Ale co se nestalo. Ondrův tatínek rád hrával v hospodě karty a jednou se k němu štěstí otočilo zády. Prohrál les a pole.

Silák Ondra nevěděl čím budou v zimě topit. Lámal si nad tím hlavu, až ho napadlo jít kácet do lesa, kam nikdo moc nechodil a vůbec nikdo ho pořádně neznal. Vyrazil do pohádkového lesa. Brzy zjistil, že stromy tam jsou plné smoly a že  se hodí na podpal. Lákalo ho navíc les více prozkoumat. A tak si troufl zajít hlouběji. Orientoval se podle lišejníků. Dobře si totiž pamatoval jedno moudro, že lišejníky rostou na severní straně stromů a řekl si, že podle nich trefí domů.

Viděl stromy, na kterých se popínal stříbřitý lišejník, viděl, jak se chvěje mech, a skoro měl pocit, že slyší píseň. To se mi asi jen zdá, řekl si. Ale píseň sílila a volala ho slovy:

Dřív než spatříš starý mech,

dřív než stačíš nabrat dech,

vyslechni si náš příběh:

o vodě, když laská břeh,

o světle, co dá se v běh.

Když to spatříš, uvěř nám,

že to, co vidíš, není klam.

Chceme ti dát objetí

od stromů a od větví.

Tak to pusť a přijdi sem,

vždyť tě volá celá zem.

Ta píseň Ondru úplně zlákala, a tak se rozčarován nořil do lesa. Až došel k velkému dubu. Chtěl jít dál a překročil jeho kořen. Ondrovi se málem podlomily nohy, když viděl to, co před ním stanulo. Najednou se před ním objevil krásný zámek bílý s čtyřmi věžemi.

To, co Ondra překročil, byl bludný kořen a ten zámek se kouzlem zjevoval jenom tomu, kdo ho překročil. Skoro bych řekla, že se Ondra bál jít dál, ale takový silák jako on to rychle překonal. Zámek evidentně nikomu nepatřil. Byl k mání tomu, kdo překročil kořen a jen čekal na to, až ho někdo odčaruje a bude pro všechny vidět. Uvnitř byly komnaty vybavené postelemi s vyřezávanými nebesy s hedvábným ložním prádlem, byly tam i stoly se spoustou jídla. 

No jo, ale jak jen ten zámek odčarovat, aby byl vidět a abych mohl tady ubytovat i svého tatínka a kamarády? říkal si Ondra.

Ta píseň zněla slovy „Chceme ti dát objetí od stromů a od větví“.  Když si to přeříkával, napadalo ho jedno. Obejmout strom. Byl ale tak velký, že ho sám nemohl obejmout. A tak došel pro svého tatínka a babičku. Moc mu nevěřili, spíše si mysleli, že se Ondra pomátl na rozumu, ale měli ho rádi, tak šli s ním. Když uviděli zámek, zalapali po dechu. Hned silákovi Ondrovi pomohli strom obejmout a co se nestalo. Kouzlo se zlomilo a zámek byl vidět. Také les se změnil. Vedla tam pěšinka a zpívali ptáci. Les už nebyl tak tajemný, ale pohádkový, dá se říct, byl.

Ondra se do zámku nastěhoval a bydlel tam se svým tatínkem, babičkou a kamarády. Oženil se a přivedl si tam i nevěstu. Jmenovala se Anička a byla moc krásná. A tak žili v zámku šťastně až do smrti.

Tři dary

„Tatínku, naše vesnice je mi malá, půjdu do světa,“ pravil nejstarší syn kováře Matěje Jan.

Vesnička, ve které žili, byla opravdu malá. Tvořilo ji jen několik chaloupek a kromě lesa, luk, polí a řeky na ní nebylo co prozkoumávat. Synové a dcery většiny obyvatel už vyrazili své štěstí hledat do světa. A Matěj trnul, kdy to přijde na jeho tři syny. Chtěl je mít u sebe, aby se jim nestalo nic zlého.  Ale dobře věděl, že se s tím musí smířit.

„Tak tedy jdi, ale vezmi si tohle,“ řekl a podal mu malé zrcadlo. „K čemu mi bude?“ zeptal se. „Když se do něj zadíváš a představíš si, kde chceš být, ono tě tam v mžiku přemístí.“

„Tak děkuji, tatínku, to se může hodit,“ poděkoval Jan.

Když už Jan nějakou chvíli chodil po světě, nadál se toho, že se v jednom městě potkal i se svým mladším bratrem Jirkou a pak nakonec i se svým třetím bratrem Josefem. A tak šli všichni spolu.

Jirka, když potkal své dva bratry, povídá: „Otec mi něco dal. Vidíte tenhle klobouk? Když si ho sundám a mávnu jím, přižene se velký vítr a všechno, co hoří, uhasí.“

„Mně dal otec také něco,“ pokračoval nejmladší Josef. „Když si sundám tenhle šátek a udělám na něm uzel, on se vznese a kohokoliv spoutá.“

Nakonec řekl i Jan o svém daru.

„Dostali jsme dobré dary,“ pravil Jan. „Mohou se hodit.“

A tak všude pokračovali spolu a cesta jim pěkně utíkala, protože ve dvou se to lépe táhne a nit trojitá se teprve nepřetrhne. Šli a šli, až došli do podivného království, lidé tam měli zvláštní zvyky. Ale o většině jich chlapci nevěděli. Třeba že v pravé poledne má každý vyjít a políbit zem jako upomínku toho, že královi zemřela žena. Tento zvyk byl velmi kontrolován. Po městě chodili vojáci a rozhlíželi se, jestli to všichni dělají.

Když viděli, že se Jan s Jirkou a Josefem neohýbají a nelíbají zem, chopili se jich. A chtěli je na příkaz krále hodit do rozpálené pece. Když stanuli před pecí, najednou Josef vytáhl šátek a udělal na něm uzel. Šátek se vznesl a všechny vojáky spoutal. Pak vytáhl Jirka klobouk a mávl jím. Přihnal se vítr a oheň v peci uhasil. Nakonec se chytili a Jan se zadíval do zrcadla. Cestou popadli tatínka a přemístili se do jiného království, kde si našli ženy a žili v domě spolu s tatínkem, dokud on nezemřel.

Lenčin poklad

Jednou za pár let se na zem z hvězdného nebe snese noc plná zázraků. Promluví květiny ve váze, rozcinká se zvoneček. Tento zázrak se stal na zvláštním místě. Udál se na hřbitově.

Na tomto hřbitově je velký hrob. Se sochou anděla v životní velikosti. Hrob by byl krásný, kdyby se o něj někdo staral. Takto je zarostlý mechem a břečťanem. Vedle něj je menší hrob, který navštěvuje Lenka. Lenka je pracovité děvče, už tedy trochu velké. A v hrobě má rodiče. Lenka zrovna zapalovala svíčku a uvažovala o tom zarostlém hrobu, když tu najednou ztuhla úděsem. Vedlejší hrob se z ničeho nic vznítil. Přitom jakoby neshořel. Lenka se k ohni přiblížila, ale nebyl horký. Na náhrobní desce najednou začalo vystupovat ohnivé písmo. Stálo tam:

Přijď dnes o půlnoci k tomuto hrobu a nebudeš litovat.

Lenka dostala strach. Co se stane, když přijdu? Ale co se stane, když nepřijdu? Prý o něco přijdu. Celá se toho děsila, a tak se radši pomodlila. Pak se nadechla, aby si dodala kuráže a zase vydechla. Večer se teple se oblékla a vyrazila k hrobu.

Když před ním stanula, roztřásly se jí nohy. Nevěděla, co má čekat. Doufala, že cokoliv přijde, bude mít hned za sebou. Upřeně se dívala na anděla. Byl krásný. Vtom jako by zamrkal. Tedy to se asi opravdu hodně bojím, když vidím věci, které nejsou, povídala v duchu sama sobě. Tu pohnul hlavou a jí už bylo jasné, že to není zdání. Anděl nakonec promluvil: „Jsem žena, která zde odpočívá. Všichni moji příbuzní už zemřeli. Nikdo si na mě nevzpomene, ač jsem byla slavná.  Když vždy na začátku roku, přineseš na můj hrob věneček, který sama vyrobíš, abys ctila moji důstojnost, štědře se ti odměním. Pak bude mít můj prožitý život smysl.“  A tak Lenka nosila na hrob věneček. Když šla k hrobu posedmé, anděl se zase pohnul a řekl jí: „Věrně jsi mi sloužila a já se ti štědře odměním, jak jsem slíbil. Povím ti o pokladu. Když se o úplňku vypravíš k vykotlané vrbě u rybníka, stačí vytáhnout z jejího kmene truhlu. V ní je poklad. Užívej tohoto pokladu s rozvahou a pamatuj jedno: Truhla není bezedná. Podíl peněz v truhle se zmenšuje, takže ti každý rok poskytne méně peněz až nakonec poklad spotřebuješ.“

Lenka s pokladem naložila, jak nejlépe uměla. Pořídila si děti. Ze začátku musela hodně platit za školu, ale  jak rostly, postupně přestávaly potřebovat peníze. A tak poklad ubýval. Děti měly další děti až Lenka byla prababička. A spokojeně umřela.

Lenost a Láska

Bavila se jednou Lenost s Láskou. Řekla: „Srdce lidských synů je tak tvrdé, že v něm vždy zvítězím. Dokážu obelstít a zmást i takové lidi, kteří jsou jinak svatí. A za chvíli, nejen že přestanou být svatí, ale celý život jim uteče mezi prsty.“
„Nemáš pravdu, Lenosti, i v tom nejtvrdším srdci mám svůj domov.“

„Tak mi ukaž někoho, kdo tě má v srdci,“ ušklíbla se Lenost.

A tak se udál tento příběh:

Kdesi v jednom městě, které je tak daleko, že nestojí za to zmiňovat kde, protože by málokdo vážil cestu tam, žil jeden chlapec. Chlapec rostl a sílil, až z něj byl mladý muž a docela pohledný. Ale jako by měl nějakou špatnou vlastnost. Když něco slíbil, často ho něco nahlodalo, aby změnil své plány, takže ho všichni považovali za nespolehlivého. Tento muž, jmenoval se Matěj, si vůbec neuvědomoval, že s ním někdo může počítat. A tak si žil po svém. Ta vlastnost, kterou možná měl, nebyla zpočátku nespolehlivost nebo nezodpovědnost, ale byla to lenost.

Tak se jednou stalo, že se měl Matěj – pohledný muž – sejít s nějakým děvčetem. Dívka na něj čekala půl hodiny a když nešel, vrátila se domů. Chudinka si zmáčela celé šaty, jak plakala. Zato Matěj neplakal. Šel totiž hrát šachy s kamarádem, protože se mu zrovna nechtělo se s ní scházet.

Událo se i to, že mělo být adventní zpívání u příležitosti rozsvěcení vánočního stromečku. Sbor byl nastoupen, ale chyběl v něm jeden člen . Matěj. Matěj totiž spal.

A také často nechodil v neděli do kostela – protože venku pršelo, nebo moc pálilo slunce, nebo byla bohoslužba moc brzy.

Zdálo se, že v něm Lenost působí. Ale Lenost nevěděla, že Láska vyhrává jinak než soubojem. Láska si totiž vzala saténovou stuhu a obvázala srdce Matěje. Takže najednou ucítil zvláštní teplo. Řekl si: Co se mi to stalo? Toto pouto láska občas lidem dává, ve chvílích, kdy se  zdá, že by ji mohli vnímat.

A najednou jako by prozřel. Naráz mu bylo líto toho děvčete, a měl špatný pocit, že nechodil do kostela. Lenost o tomto uzlu nevěděla a ne, že by Matěje hned opustila, ale pořád slábla a slábla, až se vydala do světa za někým jiným. Zdá se vám možná zlé, že zase někoho začala hledat, ale naštěstí Láska může přijít ke každému a zavázat na jeho srdci uzel.

Oáza s pitím

V jednom malém českém městečku u kostelíka na náměstí se nacházela studánka. Ta studánka nebyla jen tak obyčejná, ale každou chvíli vyvěrala vodu jiných příchutí. V jednu chvíli chutnala po lipovém čaji, v další chvíli po čokoládě, pak po pivě a tak dál. Její majitel byl mladý hrabě, který už měl věk na ženění, ale trochu s tím otálel.

Jenže co se nestalo. Každá harmonie bývá něčím narušena. A tak studánka jednou z ničeho nic vyschla. Několik dní nevyvěrala žádné pití. Hrabě se velmi zarmoutil, ale nevěděl, co má dělat. Až mu napověděl štěbetavý ptáček, který vždy seděl nad studní. Řekl mu, že se musí dát na dalekou poušť. Uprostřed pouště bude oáza s vodou a trochu té vody musí nalít do studánky.

Hrabě se sbalil a ihned vydal na cestu. Šel několik dnů a nocí. V noci mu bylo zima a ve dne horko. Když už pomalu neměl co pít, našel oázu. Napil se chladné vody a hned mu bylo lépe. Na nic nečekal a nabral vodu do lahvičky. Vydal se na cestu zpátky a těšil se, až zalije studnu a ona zase bude vyvěrat dobré pití.

Tak se pak také stalo. Nalil doma pár kapek do studny a ona začala vyvěrat. Byl z toho překvapený a nadšený, až začal jásat a radovat se. Ale za chvilku voda ve studni zase nebyla. Ani štěbetavý ptáček si s tím nevědě rady.

Hrabě se smířil s tím, že už nebude žádné pití. Mnoho nocí proležel a kvůli tomu se trápil. Až pak potkal děvče. Děvče, jehož krása byla nezměrná a čistota srdce ryzí. Ve všem mu onu studnu připomínala. A hrabě zjistil, že už studnu nepotřebuje. Že mu stačí jeho milovaná Anička.

Tři šance sedláka Vojty

Když šel jednou sedlák Vojta z roboty, stanul před ním zvláštní muž. Ten muž uměl čarovat. Vytáhl sedlákovi zpoza ucha růži, vyndal z kapsy králíka a nechal mu kouzelné zrcadlo. Sedlák nevěděl, že je kouzelné, ale  když se do něj zadíval, najednou promluvilo.

Ukázalo mu obraz princezny a ten zvolal: „Zachraň mě sedláku! Potřebuji tvou pomoc.“

„Jakou?“ ptal se udivený sedlák.

„Musíš se vzdát toho, co  máš nejvíc rád.“

Pro sedláka to bylo jídlo. Musel hladovět po tři dny.

„Máš tři šance. Buď statečný.“

A tak šel sedlák o hladu. Až došel na jeden trh. Šel kolem stánku s jitrnicemi a řekl si: Kdo to uvidí? A tak si dal jitrnici. To byl první pokus. Pak se stavil ještě v hospodě na pivě a řekl si: Mám ještě třetí pokus,  tak nevadí, když si teď dám utopence. A to byl druhý pokus. Nakonec šel doma do kuchyně a řekl si: Pro mě to zachraňování nebude. A dal si víno a k tomu sýr.

Vtom před ním ze zrcadla začal stoupat dým a v tom dýmu byl kouzelník. Řekl mu: „Princeznu jsi nezachránil, protože ti tvé břicho bylo přednější!“ Princeznu zachránil jiný chasník, který si ji i vzal za ženu. Asi se ptáte, čím byl sedlák Vojta potrestán. Někdy je daleko horší než tělesný trest pouhé uvědomění. Byl potrestán tím, že měl špatný pocit  a ten pocit měl dlouho.

Anniny vlaštovky

Je  podzim o Dušičkách a u jedné tety v nevelkém bytě se z okna snáší na zem vlaštovky. Děvče, které je posílá ještě složí poslední. Tak a je to.

Když byste některou z nich chytili, zjistil byste, že je adresována konkrétní osobě. Tak, jako to udělal i jeden chlapec.

A takto začal jeden příběh o přátelství a dobrých vlastnostech lidí.

Chlapec se jmenoval Filip a děvče Anna. Anně zemřeli rodiče při požáru, a tak bydlela u své tety. Prarodiče už také neměla a vždy o dušičkách jim posílala papírové vlaštovky. Filip měl rodiče a adoptované sourozence. Byli čtyři. Anně chyběli kamarádi a Filip rád poznával nové lidi. Filip se rozběhl a chytil jednu vlaštovku adresovanou tatínkovi. Rozložil ji a pochopil, že už Annin tatínek nežije a bylo mu ji líto. Tak ho něco napadlo.

„Ahoj moje děvčátko, začal psát. Moc se mi po tobě stýská. Řekni mi, jak se máš, co děláš a jak ti to jde ve škole? Chybíš mi. Tatínek.“ Vzal vlaštovku a poslal ji do okénka.

Když ji Anna rozložila a přečetla si vzkaz, neubránila se úsměvu, zvlášť, když zjistila, že tam má Filip tři hrubky. A tak Anně hned došlo, že to psala nějaká dobrá duše. Napsala mu:

„Milý tatínku, mám se dobře a mám samé jedničky, chodím jednou za týden tancovat a moc ráda čtu. Teď mám rozečtenou takovou pohádkovou knížku. Jak se máš ty: A co děláš?“

Filip napsal: :Moje dceruško, tento týden jsem hrál fotbal, ale prohráli jsme. Ve škole se snažím ze všech sil, ale mám spíš trojky. Měj se hezky a zase někdy napiš.“

A tak si dopisovali. Jednou Anna poslala vlaštovku, kde byl nápad, že se můžou sejít a jít bruslit. Filip si lámal hlavu, jak to udělá, protože on si nemyslel, že jeho dopisy Anna prokoukla, ale na nic nepřišel, tak se vydal na brusle on.

Anně hned došlo, že ten ušatý chlapec bude Filip a Filipovi až za chvíli, že ta copatá holčička bude Anna. Seznámili se a bruslili. Nakonec se drželi za ruce a stali se z nich nerozluční kamarádi. A od té doby pomáhá Anně skládat vlaštovky Filip.

Přátelství nade všechno

Otrhala trávu a chystala se plést košíček. Ten chtěla naplnit malinami. Eva už byla velká, a tak bydlela sama, ale měla sestřičku v dětském domově.

Vídala ji jednou za měsíc a jinak jí posílala dárky. Čokoládku, květiny, aromalampu, dokonce i inline brusle. Sestřička Bětka také Evě něco vyráběla. Tak se jednou za měsíc viděly, což bylo fajn. Ale Eva chtěla něco víc. A tak se rozhodla něco podniknout.

Věděla, že Bětku nikam vzít nemůže, ale něco ji napadlo. Cestovala po světě a vždy Bětce něco poslala. Dárky byly hezké, ale Bětce to nějak nestačilo. Ráda by něco jiného.

Když se Eva vrátila a našla si čas s Bětkou, bylo jí nejlépe. Po čase, když už byla Bětka velká, spolu dívky začaly i bydlet. A tak obě poznaly, že mít jedna druhou je ten největší dárek.

Pohádka

Byl listnatý les, který byl spíš na úrovni keřů, kde žila zvířátka, ale moc se neznala. Každý jen hledal svoji obživu, a když dováděla, tak sama na svém dvorečku. Celá věc se ale změnila, když veverka našla neznámé semínko, které tam pták zanesl z dalekých krajin.

Nevěděla, co z něj vyroste a byla napjatá. Ale aby vyrostlo, bylo třeba ho zalít. Jak to jen udělám? Řekla si. Vtom si všimla slona, který se svlažoval v nedalekém jezírku. „Slone, máš chobot. Co kdybys mi pomohl zalít mé semínko?“

„Proč ne?“ řekl slon. Nabral vodu do chobotu a semínko zalil. Semínko rostlo v květinu, která krásně voněla a zvířátka se kolem ní začala shlukovat. Veverka měla radost. Květina vyrostla v strom. Ke stromku přicházela zvířátka, protože se jim líbilo v jeho stínu a protože krásně kvetl, a povídala si.

Když začal mít plody a bylo třeba je utrhnout, udělala zvířátka živý žebřík. Na slona si stoupla žirafa a nechala želvu, aby jí vlezla za hlavu. Želva, když se přiblížila, vytáhla hlavu a plod uštípla. Takhle zvířátka sebrala všechny plody.

A tak zvířátka pořád ještě žila v lese, ale už ne zdaleka v takovém a zdaleka ne tak, jak žila dříve. Později se strom rozšířil a les začal být živý a krásný.

Spokojený Míša a kapr

V jedné klidné tůňce, která vznikla po lomu, plaval kapr. Nebyl moc velký  a v tom byla ta potíž.

Jednou šel k této tůňce rybář Míša. Nahodil krmivo, připravil pruty a čekal. Za krátkou dobu se kapr chytil. Měl pouhých dvacet centimetrů a Míša uznal za vhodné ho vrátit  zpátky. Míša pokračoval v lovu, ale chytal pořád jen dvaceticentimetrové ryby, a tak je pořád pouštěl.

Kapr byl chycen už asi sedmkrát, protože byl jedinou rybou a protože vždy skočil na lep. Když ho Míša lovil po osmé, kapr se rozhodl, že mu splní tři přání. Míša se zamyslel. Protože kromě chytání ryb dělal kuchaře, chtěl vymyslet nový recept, který by všem chutnal. Pak chtěl potkat nějakou ženu a chtěl mít domeček, kde by bydleli.

Kaprova kouzla fungovala s odstupem, ale Míša se dočkal všeho. Ze samé radosti a ze soucitu už kapra nechodil lovit. A tak žili Míša a kapr šťastně až do smrti.

Malé tajemství

U stolu to šveholilo. Když jsem přicházela, už z dálky jsem cítila , že tam něco hřeje. Dobrá nálada se vinula jako had. A hlasy vytvářely melodii jako by kolem stolu proudilo něco živého, světlého. Bylo to něco nadpřirozeného, co se dá vidět v pohádkách.

Sedla jsem si a přemýšlela, o čem se mi zdálo. Zdálo se mi, že jsem byla v cizí zemi. Neznala jsem řeč tamějších lidí, ale pochytila jsem, že je to Arábie.

Byla jsem na tržišti. To jsem  prošla. A došla jsem najednou k obrovské plantáži. Ani jsem nedohlédla na konec. Nebyly tam stromy, ale spíše keře. A na nich bylo něco jako třešně. Lidé tam chodili s koši a sbírali ty zralé. Mlčky jsem také dostala koš. Sbírali jsme a sbírali. Postupně mi docházelo, že se jedná o kávová zrna. Ta se ještě vyloupala a rozvezla se do pražíren.

Maminka mi zakazovala pít kávu. Jen tu dětskou. Ale tohle byl sen. Cucla jsem si trochu. A vím, že mi chutnala, i když tu chuť si nepamatuji.

Tak  jsem se vrátila do přítomnosti. Seděla jsem v nemocnici a všichni popíjeli kávu. Já seděla nad čajem, ale měla jsem své tajemství, které jsem nezapomněla.