Proč jsem jednou buňkou v listu?
Proč jsem hlavou v davu jen?
Toužím po svém vlastním místu,
toužím po něm den jak den.

Pondělí co pondělí jde
a já pořád nehnu se.
Vždy si říkám: snad to přejde
– co přejde je krásný sen.

A tak končím tyto řádky
jako kousek mršiny,
co projde jen bez památky,
bez pokusu o činy.

Mému srdci nejbližší
nevidí a neslyší.

Motám se v chaosu
tělem i duší
a víc už nesnesu
– nebuďme hluší.

Toužím býti s tebou hlína,
toužím býti drahokam,
sednout si do tvého klína
Provždy vědět kudy kam.

Ve mně je náruč, která hřeje,
která mě líbá, laská, hladívá
V hlavě je, co si duše přeje
– a teď jsem k sobě pravdivá.

Budu tu sama čekat dále
na horizontu plane jiným cit.
Co dělat? Zůstat tady stále.
jak věty tečka na konci.

Na krajinu padla tma,
kam uchýlit se mám?
Mojí tmou je tma
já sama padám.

Sama soucítím já s nocí,
jež neznámo proniká.
Svou introvertní mocí
celý svět zamyká.

Pohádka bez konce je naše bytí.
Jeho je ovoce ono mě sytí.

Znám přátelství, která trvá bez ohledu na věk.
Ale já bych chtěla být tvá – pro lásku je člověk.

Co teď můžem spolu dělat?
Lásku nechme spát,
šaty nechme v skříni bělat
a jemný cit stát.

Bez vědomí okolností toužím po tobě
ty máš klíče od radosti ve tvůj dávám svět.

Žhnula by svíce
lásky vášnivé
tam kolem srdce
až by bolavé.

Proč jsme se ocitli v situaci té
skoro to vyšlo
jenom neříct ne.

Teď aspoň pro ni
tohle všechno víš
já slzy roním
tys jí čím dál blíž.

On zpolykav hlty zatuchlé vody
skončil na hladině spoutaný,
obrostlý plísní již nevěděl si rady
v květ zlý se změnil, když přišlo svítání.

Přikrytý bílou krajkou skonal blaze
v postýlce hebounké jak jed,
unikl vzlyk a rozplynul se v mlze,
opustil tůňku, prázdný zanechal svět.

Tak já se dívám na jeho památku
pach a chuť ani nevnímajíc
než měřím očima tu látku,
v níž hynu také, hořkost polykajíc.

Plula jsem beznadějně radostně spoutaná
na sen jsem volala sen spad mi do klína

Pak přišlo ráno a já ho nechala
vstala jsem z postele, nuceně spěchala.

Pomalu vracím se z představ a snů
na tvrdou matraci nynějších dnů
kde já si ustelu pro tento čas,
počkám až vzbudí mě příjemný hlas.

Ryšavá líbeznost
upřeně dotknu se skleněné skříně,
kde autoportrét zahlédnu.
Ryšavá líbeznost z něj přidrzle hvízdne
a já jí to i prominu.
A vzpomenu
a představím si svůj svět ve jménu,
kde moje divokost rozvine se v květ,
kdy zahalí mě soumrak karmínu.

A já se čistě podám
souhře hbitých náhod a pestrých okamžiků
do země panterů sama se vydám
a vlasatých žen a bílých mužíků.

Smích obrů, vzdálená poezie
běsní na sídlišti vil.
Samota porostlá zvadlým vláknem naděje
vládne a kraluje
v místě, kde člověk dechu pozbyl.

Stovky vznešených staveb, chrámů
majestátní plášť v křehký šál změnily.
a bůžky končíce jak zbytečný kus krámu
muzejní sbírky zdědili.

Však kámen věčný láká k doteku
každého, kdo kouzlu místa uvěřil.
Zemřelé legendě pravěku
než naposled čas udeřil.

Rovinu tenkou vytvořím,
jak kdyby říční škraloup vznik
pod ní cele se ponořím,
pak ale nemám na únik.

Žiji si slavně bez přetvářky,
v barvách si stelu v něžný podvečer
a zvolna píšu chutné řádky,
malátný těším den, když probrečel.

A krmím svoji duši slastí,
kterou na zemi nenajdem.
Na zemi žiji bez radosti,
však doma plnost nadejde.

Tak opouštím vždy ráda bytí,
které se tak jen nazývá
a otvírám se tajně žití,
jež každý jiný pohřbívá.

Čichla jsem tedy k jejímu plátku
a ona lehce šeptala,
že mám ji na památku
a víc už jsem se neptala.

Nechci ji ničit slovy
její stránky – křídla motýlí
my často svými osnovami
ničíme, co bůh rozptýlí.

Nechte ji mluvit jinou řečí
má paměť svých obrazů a slov
v některých místech je jak cvrkot ptačí,
někde se cvrkot mísí s hlukem sov.

Je matkou moudrou všechněm, kteří slyší
těm, kdo objetí hledají.
Všem, kdo jsou na své cestě tiší
i kdo se pravdu hledat netají.